Jak to začalo...

Psal se rok 1976. Jeden podzimní den v olomoucké nemocnici zavládlo na porodním sále velké vzrušení ... na svět přišlo šíleně upovídané dítě jménem Lenka a faktem zůstává, že i když jí maminka prakticky od dětství říkala, že štěká, zatím v tom svou budoucnost ještě neviděla.

Jak ale léta ubíhala, začala si Lenka uvědomovat, že psi a vůbec zvířata nejsou jen obrázky na pohlednicích, které sbírala. Nebo pouhý plyšáci, kterým udělala školku už v pěti letech ve svém dětském pokoji, ale především přátelé a parťáci, kteří si svou bezpodmínečnou láskou a férovým chováním vydobydou nenahraditelné místo v jejím životě.

První Lenčin pes se jmenoval Fík...a tím to všechno začalo......... 

Touha po čtyřnohém parťákovi

Vzhledem k mému nízkému věku a jasnému rozhodnutí mých rodičů o nezpůsobilosti se řádné o tolik chtěného čtyřnohého kamaráda postarat, jsem si ochočila gumový míč... ANO MÍČ, kterému moje kreativní babička nakreslila oči, nos a čumák s fousama, a já mu nasadila obojek s vodítkem a rozhodla se dokázat rodičům, jak strašlivě se ve mně mýlili.

Míček Fíček se stal součástí života nejen mého, ale k velké nelibosti i mé celé rodiny. Fík měl svojí mističku, dostával pravidelně napít, najíst a ze všeho nejraději měl procházky... tolik proklínané mými prarodiči. Fík s námi chodil do lesa, k tatínkovi do ordinace, jezdil s námi MHD, vozil se v kočárku, chodil na koupaliště, nakupovat do Prioru, plaval v rybníku...zkrátka měl krásný "mičkopsí" život. :-)))

Dalším psem byla Dášeňka. Dášenka se už sice tvarově podobala pejskovi, ale stále nebyla schopná sama fungovat, aniž bychom do ní nedali baterky.

Tak jsem aspoň otravovala všechny pejskaře, neohroženě strkala ruce za plot k ovčákům, chodila na výstavy a venčila psy po sídlišti.

Po několika křečcích, králíčcích, andulkách...se mě rodičů zželelo a pořídili mi v té době malého pudlíčka. Při dnešním bilancování mohu upřímně říct, že to byl pro mě jeden z nejhezčích životních zážitků. Dokonce jsem ve svých sedmi letech složila o Dixince báseň, kterou dodnes přednáším (pouze na vyžádání). :-)))

O mém dalším životě bylo ten den rozhodnuto. Otevřeme něco zábavného, milého, zajímavého jak pro pejsky, tak pro klid a spokojenost majitelů a bude se to jmenovat napříííklaaaad... jo... PSÍ ŠKOLKA... to je přesně ono.

Ke svým dvěma pracem jsem tedy začala zařizovat, zjišťovat, vyběhávat... vše, co je pro školku potřeba.

Na úřadech se divili... co že to vlastně chci? A jak to má jako fungovat? To v živnostech nemáme... Kam to jenom přiřadit. Pojišťovny... ty na mě koukaly, jako že jsem spadla z větve. Vůbec jsem svým nápadem spíše šokovala, než že by to mělo být něco normálního... co za pár let bude každý brát jako běžnou nabídku trhu a neodmyslitelnou službu pro zvířata.

Začala jsem tedy na Žižkově. Pronajala si prostory s malým dvorkem, kde jsem přivítala první psí klienty na podzim roku 2008.

První telefonáty byly spíše informativní. Nikdo nevěděl, co si pod pojmem psí školka představit. Každému zvlášť jsem trpělivě vysvětlovala, co že jsme si to na ně a psí mazlíčky připravili.

Poprvé jsme měli ve školce tři pejsky... Madlenka, Bigg a Artys. To bylo něco. Takovou euforii jako z těhle prvních psích klientů jsem dlouho nezažila. Psí školka bylo moje "miminko" a já si ho piplala a připravila pro plnohodnotný život od úplného začátku.

Spousta věcí byla nová. Překvapila mě. Musela jsem se naučit předvídat, reagovat, přizpůsobit se. Všechno to, ale bylo neocenitelným přinosem pro další úspěšné fungování školky, ke které jsme záhy připojili i hotelové služby.

Pejsků přibývalo, klientela se rozrůstala, jméno se šířilo letem světem a ejhle... zavolali nám z toho časopisu, z tamhletěch novin, že chtějí udělat článek. Přijeli natočit reportáž z ČT. Pozvali nás do Primy, do rozhlasu... Dostávali jsme se tak úplně přirozeně do povědomí lidí. A to bylo naprosto báječné a já si uvědomila, že mám vlastně ohromné štěstí, že mohu dělat to, co mě upřímně baví, naplňuje, dává smysl a hlavně je to to, co jsem si sama vymyslela, porodila, vychovala a o co se dodnes starám.

Tak jsem se dočkala

Ve dvaceti letech mě mé pracovní povinnosti zavály za moře do Turecka a Řecka. Tady jsem byla ve svém živlu... tolik pejsků k zachraňování, toulajících se po ulicích... to byl sen. A protože jsem člověk "co na srdci, to na jazyku," netrvalo dlouho a jeden z mých řeckých kolegů mi daroval... malé chlupaté kudrnaté štěně... MUJ prvni... opravdu jen MUJ pejsek... BEKI. Psal se rok 1998 a já začala žít život "s mým psem." 

Všechny mé další pracovní i soukromé aktivity už byly neodmyslitelně spojeny se starostí o tuhle srandovní kuličku.

Po sezoně v Řecku jsem odbdržela velmi lukrativní nabídku na práci v Tunisku, o kterou jsem velmi stála. Přesto jsem neohroženě dala ultimátum... buď se psem, nebo ne. I přes počáteční šok mého zaměstnavatele, jsem si nakonec prosadila své a do Tuniska jsme se vydaly spolu s Beki.

Život zde byl v mnoha směrech inspirativní, ale i v mnoha situacích náročný. Nakonec jsme ale 5 let zde strávených přežily bez vážnějších následků a po této zkušenosti se se spousty zážitků a poučení, vracely domů... do Čech... do Prahy.

Mým oborem se stala práce na poli realitním. V práci jsem trávila čím dál více času a Bekinka byla doma čím dál více sama.

Srdce mě bolelo, když jsem se vracela po deseti hodinách domů, kdy jsem sice věděla, že s ní moje milá sousedka byla na procházce, ale jinak čas trávila sama v bytě.

Moje myšlenka najít pro Bekinku nějakou možnost zpestření během pracovního týdne, byla prakticky... neodvratitelná. Vrhla jsem se tedy k internetu a začala hledat... hlídání psů, školka pro pejska, psí školka, denní péče o pejska... ale NIC. Prostě NIC!!! Bylo pro mě velkým překvapením, že tak báječnou věc tu ještě nikdo nevymyslel a nezrealizoval.

Dnes už fungujeme patnáctým rokem. Přestěhovali jsme se ze Žižkova do Dolních Počernic do domečku se zahradou. A nově finišujeme s realizací svého vlastního projektu psí školky, kam se snad brzy budeme stěhovat.

Mám i prima kolegy, kteří mi se školkou pomáhají a bez kterých bych to 100% nedala.

Mé velké dík patří především Ondrovi, který tu se mnou bojuje. Velmi si toho vážím, protože sama nejlépe vím, co práce se psy obnáší. Kromě spousty legrace a příjemných chvil, je to i ohromná starost, odpovědnost, trpělivost a především vytrvalost. Ale i tahle (nebo právě tahle) neuvěřitelná fuška je odměněna věrností našich nejen čtyřnohých klientů.

Obrovské poděkování patří pak majitelům pejsků, bez kterých bychom tu vůbec nebyli. Děkujeme za důvěru, spolupráci, pochopení a hlavně podporu. Tolik hezkých slov a díků, co od Vás slýcháme, to bychom jistě v jiném oboru neslyšeli.

Těší nás, že jste s našimi službami spokojení, o čemž nás přesvědčují každodenní telefonáty lidi, kteří volají na doporučení od našich klientů. I lidé, kteří naše služby využili třeba jen jednorázově, si na nás vzpomenou a doporučí nás svému známému, a to je prostě BOMBA. Děkujeme, děkujeme, děkujeme. Právě pro tohle víme, že to, co děláme má smysl a o to víc se snažíme naše služby zlepšit, abychom si Vaši přízeň udrželi a byli jste i nadále spokojeni.